Vloni o prázdninách jsme se dozvěděli smutnou zprávu, že má manželova maminka nádor na mozku a že se blíží její odchod z tohoto světa. Přestože měla maminka úctyhodných 86 let, museli jsme se s touto informací všichni nějak vypořádat.

Řešili jsme co dál (maminka byla v tu dobu ještě v nemocnici). S manželem jsme měli jasno, že bychom byli rádi, aby mohla dožít doma. Manžel byl ale v ten čas na neschopence kvůli úrazu a oba jsme věděli, že já to se svými chronickými onemocněními nezvládnu. Zbytek rodiny se toho bál. Manžel proto zařídil setkání s Janou Bučkovou – sestřičkou Domácího hospice Devětsil. Moc nám pomohla tím, že všem vysvětlila, jak bychom se o babičku měli postarat my a jak by nám pomohl tým domácího hospice. Myslím, že to byl bod zlomu. Každý sám za sebe se tehdy rozhodl, jestli a jak moc chce pomoci, aby maminka mohla čas, který jí zbýval, prožít doma.

Hlavní rozhodnutí bylo na švagrovi a jeho rodině, který s ní žil. A ten rozhodl, že se začne doma a uvidí se, jak to budeme zvládat. První týden si vzala starost o maminku švagrová. Díky ní se to všechno hezky rozjelo. Důležité bylo setkání se pracovnicemi Devětsilu - pomohly nám rady, kde vyřídit „papíry“ na příspěvek na péči, kde a jaké sehnat pomůcky, jak se o maminku starat. Snažili jsme se střídat a v rámci našich možností pomáhat, jak to šlo. S manželem se nám moc ulevilo, že je maminka doma a že se síly o její péči takto rozložily.

Netrvalo dlouho a přišel její poslední den - neděle. Ten den měla u sebe skoro všechny. Byla jsem moc vděčná, že u ní byly i naše děti. Přišel rovněž náš kněz, který se nás všech ptal, jestli jsme připraveni ji pustit, ať ví, jak se má modlit...To mě také úplně dostalo...

Večer jsme kontaktovali Janu Bučkovou, protože maminka špatně dýchala a chrčela. Paní Jana hned přijela, dala mamince něco od horečky, a také nás připravila na to, co všechno může v noci nastat a co v tu chvíli dělat. Byla jsem za to moc vděčná a …klidnější. Maminka se po lécích zklidnila. Všichni odešli a přišel manžel (nejmladší syn), abychom se prostřídali. Za zpěvu písničky k Panně Marii, ke které se často modlila, s rukou v ruce svého syna, naposledy otevřela oči a odešla. Pro nás s manželem to byla velmi slavnostní, posvátná a nezapomenutelná chvíle...

Opět jsme zatelefonovali paní Janě, aby nám řekla, jak dál. Mezitím přišli všichni z široké rodiny, aby se s ní v klidu doma rozloučili.

Letos na jaře nás také opustila naše teta, moje kmotra. Také ona díky Domácímu hospici Devětsil mohla odejít z tohoto světa z domu a ne z nemocnice. Vytrpěla si toho za život dost, ať už v nemocnicích nebo mimo ni, ale domov byl pro ni velmi, velmi důležitý...O to víc jsme rádi, že mohla odejít z místa, které pro ni tolik znamenalo.

Jak už jsem psala na začátku, moc Vám všem ze srdce děkujeme za vaše poslání, díky kterému jsme mohli mít maminku doma a mohli s ní zažít její zrození pro věčnost. Byl to pro nás velký dar.

Přejeme Vám, ať je i dál vaše povolání zdrojem pomoci, smíření, urovnání vztahů a zamyšlením nad svým životem… Děkujeme! P. a Š.

DOMÁCÍ HOSPIC DEVĚTSIL

Pomáháme nemocným v konečném stádiu nevyléčitelné nemoci prožít závěr života doma v kruhu svých blízkých. Zajistíme paliativní péči, která je zaměřená na zmírnění utrpení, léčbu bolesti a na tlumení příznaků, které nemoc provázejí. Současně také respektuje přání nemocného a jeho blízkých. 

Více informací a kontakt najdete zde.